Člověk a jeho vztah k přírodě aneb Odpad kolem nás

Pohledem po Česku

Taky patříte mezi ty, kteří se při projíždění po našich cestách lemující přírodu pozastavují nad tím, jak se v okolí povalují spousty plastových či skleněných láhví a plechovek, často při okrajích zemědělských polí, která s těmito cestami sousedí, ale také například v lesích či u rybníků? Anebo naopak patříte spíš mezi ty, kterým je to, co se děje za prahem jejich domu, naprosto lhostejné? Je opravdu zarážející, kolik odpadu člověk mine po ujetí jednoho kilometru našich cest. Pro člověka, který je zvyklý třídit odpad alespoň tím nejzákladnějším způsobem na papír, sklo, plasty doma, je často pohled do takových míst, kde se různý odpad povaluje, mnohdy přímo až bolestný. Přinejmenším tedy tím způsobem, že nejen oko při takovém pohledu poněkud zatrne. Občas se dostaví i hlasitý podiv a hněv, ovšem to jsou věci nic neřešící tuto svízelnou situaci. Nejsou to ale pouze odpadky podél cest, kde denně projíždí tisíce aut s často lhostejnými pasažéry uvnitř, kteří prázdné obaly vyhazují přímo z oken aut. Podobným nešvarem lidí jsou také odhozené odpadky kolem rybníků, kde na některých místech se na vodě a březích nachází desítky až stovky umělohmotných láhví, občas i nějaká ta skleněná, polystyren, obuv a další materiály, které by na takových místech vůbec neměly být. O tom, jaký nános nejrůznějšího marastu se nachází na samotném dně takových ploch, je možné jen spekulovat. Otázkou, kterou si možná občas klademe, zůstává, jak se láhve v takovém množství vůbec na vodní hladinu dostaly. Pro odpověď ale nemusíme chodit příliš daleko. Láhve zpravidla odhodí ti, kteří se u takových ploch nejčastěji nachází, tedy lidé, kteří rádi využívají přírodu k nejrůznějším účelům, ale díky lenosti a laxnímu přístupu k okolnímu prostředí pro ně slovo pořádek patří do kategorie zcela neznámých slov. Po dopití tekutiny, kterou si s sebou vzali, prázdnou láhev nechají pohozenou na břehu, a poté už vítr časem dokoná své. Láhve jsou zaneseny na vodní plochu, kde se hromadí. Ale stejně tak to mohou být jakékoli další plochy v přírodě. A pokud sám jiný člověk nevyvine snahu takové láhve sesbírat, zůstanou tam po velmi dlouhou dobu. PET láhve totiž mají tu vlastnost, že dokážou odolat nepříznivým podmínkám jako je přímé slunce, mráz a déšť po dobu až stovek let, přičemž v případě skla a polystyrenu jsou to až tisíce let. Záleží pochopitelně i na tloušťce materiálu, jakožto i dalších vlastnostech, a také okolních podmínkách, které dohromady tvoří jakýsi pomyslný řetězec nejrůznějších faktorů respektive činitelů doby rozkladu. Jak tedy můžeme vidět, zatímco lidské tělo v drtivé většině případů nepřežije stovku let, sklo a nejrůznější plasty po takovém člověku zůstanou na Zemi velkou zátěží i po dobu dalších několika lidských generací, tedy stovek až tisíců let. Rozklad takových látek samozřejmě vyžaduje velkou snahu planety (rozuměj půdy a dalších činitelů), neboť do země, vody a dalších prostředí se při rozkladu uvolňují nebezpečné látky. Zátěž tím pochopitelně narůstá a okolní prostředí, ve kterém žijeme, se tím znehodnocuje. Kromě viditelně znečistěných ploch, ze kterých bolí oči, a to doslova, jsem se už také setkal s různými materiály přímo v zemi. Je poněkud zvláštní, řekl bych přímo až tristní, zahrábnout do země s úmyslem výsadby nových rostlin a narazit na plastovou láhev nebo sklo, které se často roztříští na stovky malých kousků, takže může dojít jak k poranění člověka, tak pochopitelně i zvířat, která si hrabou nory nebo přímo žijí pod zemí po většinu svého života. Ale i další materiály, jako je například kov, do země nepatří a rozkládá se po velmi dlouhou dobu, často až tisíce let. Všechny takové věci ubírají přirozený prostor a volný pohyb nejen živočichům, ale také rostlinám, takže pokud se nachází přímo v zemi pod nimi, zabraňují volnému rozrůstání jejich kořenů. Úhyn stromu či jeho omezený vzrůst je pak toho pouze důsledkem. Chování takových lidí, kteří těmito materiály znečišťují životní prostředí, je však často také další zbytečnou zátěží pro ostatní lidi, kteří následně musí vynaložit obrovské množství času a dalších zdrojů na to, aby látky z takto znečistěných ploch odstranili.

Odpadem zanešená plocha v těsné blízkosti rybníku skýtá nepřeberné množství (až stovky) plastových i skleněných láhví, květináčů, bot, polystyrenu a dalších recyklovatelných materiálů, které však bohužel končí pod vodní hladinou nebo v zemi pod nánosy listí a zeminy

Kde je zakopaný pes

Mnoho otázek však stále zůstává nezodpovězeno. Tak tedy především, proč se někteří lidé chovají ohleduplně a jiní ne, proč se některé národy chovají více ohleduplněji a jiné méně? Každý člověk je přirozeně jiný, každý chce něco jiného, takže je do jisté míry pochopitelné, že v případě čistě materialisticky založených lidí slovo příroda nese jen ten význam, kolik čeho a kde je možné získat, vytěžit či užít. Žijeme v době, kde nás chtě nechtě ovlivňuje okolí (rozuměj řeč peněz, která je nám konec konců do hlavy vtloukána už na školách, a také denně z jiných zdrojů, často ve formě různých reklam, a to v míře ne zrovna malé). I proto, ať už jsme schopni si to připustit či ne, většina z nás do jisté míry ovlivnitelných je, a jen málo těch, kteří by v dnešní době za finanční částku neudělali něco, co je proti přírodě, často ale i jen tak z lenosti, o čemž svědčí i příklady uvedené hned v úvodu článku. Jak ale člověk podléhá, dostává se tím stále víc do začarovaného kruhu, ze kterého není úniku. Konzumní přístup k životu s heslem ´žiju jen dnes, tak si to užiju, jak to jen půjde, a to nehledě na ostatní, nehledě na svět a přírodu´ se tak bohužel stává přirozeným chováním mnohých. Víc však nutně nemusí a často také neznamená víc, ale naopak méně. Vhodným řešením by jistě mohlo být přidání jednoho či dvou předmětů na školách, které by se danými problémy ohledně všeobecné vztahovosti zaobíraly už od brzkých tříd a postupně i dále, neboť zde očividně chybí větší důraz ohledně vědomostí ve vztahu člověk versus příroda, který v dnešním světě, a zejména tedy u dospělé generace, z velké části chybí. Pochopitelně už výchova ze strany rodiny by měla tvořit jakýsi pomyslný základ, ale jestliže jsou tam lidé, kteří toto cítění nemají, pak asi těžko můžeme očekávat, že se z této strany něco změní. Heslo: škola, základ života, tak nepochybně má svůj zcela nepostradatelný význam, který v žádném případě nelze jakýmkoli způsobem opomíjet.

Když slovo je pouhým slovem, prázdným

Pragmatický přístup

Mentalita a kultura některých zemí je ale naopak pružná. Lidé jsou buď naučeni jistými návyky (mají to zkrátka v krvi zejména díky dlouholetému praktikování většiny národa) přistupovat k věcem konstruktivně a ke spokojenosti všech, anebo tam, kde toho lidé nejsou schopni sami, také vhodnou úpravou legislativy je možné docílit prakticky stejného výsledku, takže lidé nakonec přijmou to, co je pro ně výhodnější, ale zároveň je to výhodnější i pro přírodu samotnou. Konkrétním příkladem budiž zvýšení DPH na igelitové tašky (lidé je přestanou kupovat, sníží se jejich spotřeba), případně finanční podpora pro firmy, které do výroby zakomponují ekologické materiály místo těch, které pro životní prostředí představují velkou zátěž. Některé státy už podobných projektů léta využívají, což je jistě jen dobře. Jiné, zejména ty rozvojové, řeší celou řadu existenčních problémů, takže zde je do jisté míry pochopitelné a možná i proto ospravedlnitelné, že vztah k životnímu prostředí u nich zatím prim nehraje. V konečném důsledku to ovšem nic nemění na tom, že ať už odpadek zatěžující přírodu do trávy odhodí kluk či pán ze vsi nebo paní či slečna z města, případně firma, která enormně zatěžuje životní prostředí jinými nebezpečnými látkami, tak že zkrátka na toto chování doplácí všichni. Přitom se zde nabízí celá řada dalších jednoduchých řešení. Kromě kontejnerů na papír, sklo a plasty, které můžeme využívat už řadu let, se pomalu začínají objevovat i červené kontejnery, které jsou určené pro menší elektronická zařízení a spotřebiče. V tomto ohledu už opravdu bylo na čase, neboť tisíce tun nebezpečného odpadu často a zcela zbytečně končilo v komunálních odpadech, kam tyto nebezpečné látky vůbec nepatří. Kromě toho, že ze staré elektroniky se dají recyklovat vzácné kovy, jako jsou například zlato, stříbro a další, elektronika také obsahuje velké množství dalšího užitného materiálu, ale zároveň i toxické látky, které jsou obsaženy v součástkách. Proto povalování se takového odpadu někde na smetišti zbytečně kontaminuje půdu a vodu nejen tam, ale i v okolí, kam stéká dešťová voda spolu s nebezpečnými látkami, a stává se tak další zbytečnou zátěží pro člověka a přírodu.

Hned vedle stromu s nápisem někdo neváhal a do lesa vyvezl eternitovou střešní krytinu s obsahem azbestu, která se řadí do kategorie nebezpečného odpadu aneb Proč vyvážet odpad tam, kam patří, když ho můžu vyvézt do přírody a ušetřit tak 200 Kč

Změny jsou nutné

Pokud v jistých věcech zásadním způsobem nedojde ke změně v myšlení a přístupu k řešení důležitých otázek, pak nebude možné divit se tomu, že k různým negativním jevům vlivem silné nerovnováhy bude docházet i nadále. Obrázek prostředí, ve kterém v současnosti žijeme, totiž utvořil svým myšlením a konáním pouze člověk. Nebýt proto těch, kteří přistupují k třídění odpadu s co největší efektivitou, ale zejména také výzkumných pracovníků a firem, které se zaobírají recyklací rizikových látek či výrobou nezávadných a lehce rozložitelných materiálů, které nepředstavují velkou zátěž pro životní prostředí, za což jim pochopitelně patří díky, pak kdoví, kde bychom byli dnes. Chce se však také zároveň říci, kdoví, kde budeme za 10, 100 nebo 1000 let. Tedy ovšem že ne my jako jednotlivci, kteří tu žijeme nyní, ale spíš lidstvo jako celek, které v budoucnu bude muset nánosy marastu, které tu díky nám zůstaly, odstraňovat a postupně nacházet možná ještě tisíce let po našem odchodu. Možná ale budou žít na zelené a po všech stránkách rovnovážné planetě, poučeni z minulých nezdarů a problémů, a při pohledu na právě vykopaný odpadek ze země si jen řeknou: Tak takový byl člověk před deseti tisíci lety...

Častým problémem je také další stavební materiál, kterého se někteří pohodlně zbavují tím, že ho pohodí v lese spolu s podobným odpadem

Velkým nešvarem dnešní doby je také zavážení původních lesních cest, které jsou znehodnoceny rozježděnými střešními taškami a cihlami, které cestám propůjčují svou typicky červenou barvu, a před vyježděním a propadem cest díky podmáčení se stejně minou účinkem, neboť cesty jsou pod koly těžkých aut tvárné a roztahují se do stran

Dávný vzkaz v láhvi? Ne.

Láhev by pro některé jedince měla obsahovat vzkaz, avšak se zcela jiným sdělením...