Volavka popelavá patří mezi druhy, které se trvale zabydlely na našem území a kterým se zde poměrně dobře daří. I proto se s nimi můžeme potkat běžně u rybníků a řek, které jsou jejich domovem resp. místem, kde se v okolí běžně vyskytují. Jaké jsou tedy volavky, tito impozantní ptáci, při pohledu z blízka, na to se postupně podíváme v dnešním článku.
Čeleď volavkovitých (Ardeidae) u nás zastupuje 8 druhů volavek, ale ne všechny u nás hnízdí, proto zastihnout některé z nich je možné jen v určitých měsících, kdy přes naše území obvykle pouze táhnou na jiná místa. Volavka popelavá však v posledních letech zvyšuje své stavy, i proto tohoto elegána ptačí říše běžně můžeme pozorovat také na našem území.
Volavka popelavá (Ardea cinerea)
Pozorování
Protože volavky často pozoruji u vodních toků, kam jezdím a kde také tu a tam po příjezdu nějakou vyplaším, anebo se někdy vyplašíme navzájem, a především i proto, že tyto elegantní ptáky obdivuji, rozhodl jsem se, že se pokusím o bližší setkání s nimi. Každý, kdo se zajímá o přírodu a především každý, kdo jezdí k vodním tokům, ví, že se jedná o velmi plachého ptáka, který dost citlivě reaguje na zvýšené zvuky či vizuální vjemy, takže při sebemenším vyrušení odlétá pryč. Přiblížit se k těmto ptákům proto vyžaduje hlavně výběr vhodného místa, kde člověk takříkajíc splyne s přírodou, a to doslova. Zelené oblečení, pokud možno co nejvěrněji připomínající barvu našich přírodních trav, a také pár maskovacích sítí (pokud je dostatečně velká, určitě postačí jen jedna), jsou pak dalšími hlavními předpoklady pro to, jak zůstat nezpozorován.
Místo, kam jsem se opětovně vypravil, jsem za pozorováním vodního ptactva navštívil poprvé už letos na jaře, kdy jsem strávil noc v maskovacím stanu na břehu rybníku. Ptáci, kteří se ve větší míře pohybovali na nedalekém ostrůvku uprostřed vody, se ale nepřiblížili na dostatečnou vzdálenost potřebnou pro solidní snímky. Nejenže tedy výběr místa nebyl vhodný, ale zřejmě také samotné maskovací barvy v otevřeném prostoru a nepřirozený tvar objektu působily sice možná ne odstrašujícím dojmem, ale přesto způsobem, který ptáky držel obezřetněji dál, v blízkém okolí ostrůvku. Poučen z předchozího nezdaru a s plánem, jak na to, rozhodl jsem se vydat do míst vlhčích, ale zároveň bližších, kde jsem se na černě prosakující zemi po zetlených organických zbytcích všeho možného zamaskoval v rákosí. To mi ale příliš nevadilo, neboť opona se teprve začala otevírat a zhruba po dvou hodinách čekání scéna postupně plnit. Nejdříve přiletěly menší druhy ptáků, vodouši a kulíci, poté ty větší, kachny a hejno hus, které jsem v okolí sledoval už v zimě, a které tak zůstaly v těchto končinách i přes léto. A pak se to stalo...
Biotop volavky tvoří okolí rybníků, řek a mokřadů
Když královna přilétá
První volavka popelavá se znenadání objevila na ostrůvku přímo přede mnou. Byl jsem nadšený, neboť to bylo poprvé (a na druhý pokus), kdy se mi podařilo pozorovat volavku popelavou z prozatím nejbližší možné vzdálenosti, bez vyrušení. Kochal jsem se pohledem na její elegantní křivky a pozoroval její aktivitu. Nejprve se obezřetným způsobem rozhlížela po okolí, poté si zobákem pečlivě pročechrávala peří, aby se vzápětí rozhodla dlouhým vznešeným krokem odkráčet směrem za hledáním potravy. V dalších dnech, kdy jsem se opětovně vracel na místo, které jsem však mírným posunem ještě o něco změnil, k ostrůvku přilétaly stále nové druhy ptáků. Nejvíc mě zřejmě překvapila husice liščí, ale také už dříve zmíněná husa, tentokrát však ještě jako mládě s prachovým peřím, které se objevilo jen kousek ode mě. Jedním z největších zážitků pro mě ale i tak zůstalo setkání s volavkami, které se mi doslova vrylo pod kůži. V jednu chvíli se jich na ostrůvku shluklo tolik, že jsem nevěděl, kterým směrem se vlastně dívat. Některé sice byly dál, takže zdokumentovat je fotograficky nebylo možné, jiné ale zase přišly tak blízko, že se mi do hledáčku nevešly ani na výšku. Nejvíc jsem si však užil samotný let volavky. Pozorovat některou z nich ve vzduchu, jak dosedá na pevnou zem, bylo úchvatné. 1,5 m dlouhá křídla s koncovými letkami obrácenými vzhůru, s šedým závojem vznešenosti a lehkostí, kterou i přes svou značnou velikost tito ptáci oplývají, to všechno, a nejen to, jsou věci, které snadno zaujmou.
Potrava
Potravu volavek obvykle tvoří ryby, plazi, hmyz, korýši, měkkýši, drobní hlodavci a obojživelníci. Za dobu mnoha hodin rozprostřených do několika dnů jsem však nezpozoroval jakýkoli úlovek, který by volavky chytily. Zřejmě z nedostatku ryb a obojživelníků na dané lokalitě, a dost možná i z důvodu jisté náhody, neboť je zřejmé, že volavky se něčím živit musí, a to pravděpodobně i na jiných lokalitách, kde je často vídám. V minulosti jsem např. už několikrát viděl volavku, která nesla velkého vodního skokana, jehož nohy viditelně vysely dolů. V jednom případě ho volavka dokonce z výšky upustila na hladinu rybníka, z kterého se před chvílí, co jsem ji nechtěně vyplašil, vznesla. I proto obojživelníci v takových oblastech, kde je menší výskyt ryb, patří k hlavní složce volavčího jídelníčku. Na místě, kde jsem volavky pozoroval, jsem tak viděl pouze volavky lovící převážně kousky větví, které snad zdánlivě připomínaly ryby, i když dřevitá chuť s příměsí bahna s tou masitou neměla vůbec nic společného. Proto takový úlovek volavky zpravidla po chvilce upustily zpět do vody. Zajímavé ale bylo i to, když jsem pozoroval volavku, jak si na břehu v zobáku pohrává s dlouhou větví. Dokonce s ní ušla přibližně deset metrů, než se jí trvale vzdala. Toto chování mi asociovalo něco jiného než lov, a to sice hnízdící zvyky těchto ptáků, kteří pro stavbu hnízd využívají různé větve. Dost možná se ale jednalo jen o nějakou hru či jiný, skrytý záměr. Samotný lov volavek je však podobně elegantní jako jejich chůze na dlouhých nohách. Vše se odehrává v mělké vodě, ve které se volavky pohybují se vší opatrností. Nejprve hlavu s dlouhým krkem o něco víc přiblíží k vodní hladině, poté ji s rychlostí blesku vystřelí pod vodní zrcadlo, kde se snaží zdolat povětšinou už dříve zmíněné ryby či obojživelníky. Vše se děje tak rychle, že zaznamenat takový okamžik je často spíš dílem náhody.
Volavka popelavá patří mezi větší druhy volavek. Její převážně šedá barva s černobílými znaky, nažloutlým zobákem a nohama, kropenatou hrudí a černou chocholkou z ní činí nepřehlédnutelného, avšak i značně plachého ptáka. Nejen proto mě potěšilo, že jsem mohl sledovat tyto úchvatné ptáky z blízkosti jen několika málo metrů. Právě taková totiž volavka je, plachý elegantní pták, který v žádném případě nezapře svůj půvab.
Volavky a husy společný prostor obývaly bez jakýchkoli problémů spolu také s dalšími druhy ptáků
Komentáře k článku