Ptáci aneb povídání tak trochu jinak

Racek novozélandský (Chroicocephalus scopulinus)

Ačkoli je zřejmé, že v mé pisatelské a fotografické tvorbě doposud převládal hmyz, o čemž vypovídá poměr článků a fotek, věnovaných právě této obrovské skupině živočichů, jsou to také ptáci, kteří mě hodně zajímají už od dětství. Když jsem před lety přemýšlel o názvu pro tenkrát nově chystané webové stránky, bylo mi jasné, že název obsahující slovo hmyz či podobné by nebyl úplně vhodným. Protože jsem věděl, že bych se rád v budoucnu věnoval i jiným tématům než jen hmyzu, která jsou mi také velice blízká v kontextu přírody jakožto celku, zvolil jsem nakonec obecný název, který není skupinově-konkrétní.

První článek, věnovaný jiným skupinám živočichů, zmiňoval nelehký život lachtanů, savců, jejichž život je ovlivňován mnoha okolnostmi. Ačkoli je to právě technika, která je určujícím faktorem pro zaznamenání fotografií v přijatelné velikosti, s čímž úzce souvisí vzdálenost od fotografovaného objektu, jsou to savci a především ptáci, kterých si v přírodě většinou všímám hned jako prvních. Jejich velikost, barva, tvar, zvukové a jiné projevy často a snadno upoutají pozornost nejednoho pozorovatele přírody.

Stejně tak jako hmyz a další, mají i ptáci pro přírodu a člověka odnepaměti nepostradatelný význam. Všechny skupiny, na které si jen vzpomenete, jsou vzájemně velmi úzce propojené a jedna bez druhé by nezávisle nemohly vůbec existovat. Ať už je to třeba hmyz, pavoukovci, rostliny, houby, savci, anebo právě ptáci, tam, kde dojde k "vyjmutí" jednoho druhu živočicha či rostliny, nastane další úbytek v rámci druhů, které jsou vzájemně propojené, a kde proto fungování jednoho živočicha či rostliny ovlivňuje mnoho dalších.

Racek novozélandský (Chroicocephalus scopulinus)

Jedním z prvních druhů ptačí říše, které jsem měl možnost na Novém Zélandu pozorovat a zaznamenat přes objektiv fotoaparátu, byl racek novozélandský. Racci jsou zajímaví a v mnoha ohledech svým chováním velice podobní i jiným druhům racků, jak je známe například od vodních toků Česka. Jistým rozdílem se zdá být pouze strava, kterou se racci živí zde a jinde. Obecně ale platí, že racci patří mezi ptačí oportunisty, což znamená, že pozřou téměř cokoli, co se jim objeví pod zobákem. Od drobných druhů ryb, korýšů, hmyzu, až po typicky lidskou stravu, jako jsou např. různé druhy pečiva apod. Ptačí oportunisté racci to proto mají o dost jednodušší než jiné druhy, které se úzce specializují pouze na hmyz, jako je například vlaštovka obecná, kde nepřízeň počasí a ochlazení v letních měsících, které bylo v minulých letech již několikrát zaznamenáno u nás, může mít zásadní vliv na úspěšné vyvedení ptáčat v důsledku hmyzího nedostatku.

Racek novozélandský je nejspíš jedním z nejrozšířenějších ptáků, které jsem na Novém Zélandu mohl běžně pozorovat. Je možné se s ním setkat hojně, a to všude na pobřeží jak Severního, tak Jižního ostrova. Z ostatních druhů mě zaujal především holub novozélandský (Hemiphaga novaeseelandiae), což je endemický druh holuba, který je přibližně dvakrát tak velký jako holub hřivnáč, kterého pro svůj osobitý vzhled můžeme obdivovat v našich končinách. Když jsem holuba novozélandského poprvé uviděl na vlastní oči, byl jsem velmi překvapený. Samotná velikost holuba je opravdu dost netypická, ale také jeho zelenobílé zbarvení s nádechem fialové a lehce purpurové barvy mu dodává specifický vzhled, který ihned zaujme. Zvláštní skupinu pro mě tvoří skupina tučňáků, o kterých jsem se zmiňoval už v minulých článcích.

Racek novozélandský (Chroicocephalus scopulinus)

Zajímavým poznatkem, který jsem si ze zahraničí přivezl, je také fakt, že ptáci tam jsou podstatně méně plaší. Ne zřídkakdy se stává, že pták přiletí doslova pár metrů od vás, a přítomnost člověka mu tak skoro vůbec nevadí. I když jsem tyto projevy nemohl ve všech případech fotograficky zaznamenat, nutilo mě to minimálně k zamyšlení, proč je chování ptáků na různých místech rozdílné, a mohl jsem také obdivovat různé druhy ptactva opravdu z blízka, což je věc, která jistě každého milovníka přírody vždy potěší. Zatímco tady by některé druhy ptáků už dávno odletěly daleko do míst, kam lidské oko nedohlédne, na Novém Zélandu tomu bylo právě naopak. Mezi další, kterým byl pojem plachost dost cizí, se řadily i mnohé druhy kormoránů, které bylo možné pozorovat podél pobřeží na útesech. Když jsem si jednou jen tak vyjel do hlavního města Wellingtonu na dvoudenní krátké navštívení za procházkou městem a podél pobřeží, narazil jsem tam v ranních hodinách na docela zajímavého kormorána. I když jsem měl k dispozici pouze objektiv 100 mm, který běžně používám na snímky drobných živočichů, nedalo mi to, abych nezkusil udělat několik fotek. Nejprve jsem si nenápadně sedl na kámen opodál. Když poté padly první fotky, které jsem pohledem zkontroloval na displeji, říkal jsem si, že by to chtělo dostat se ještě o něco blíž. Nenápadně jsem tedy poposedl o jeden, dva kameny. Kormorán sice zpozorněl, ale kupodivu mi tato nenápadná a opakovaná technika dopomohla k přiblížení se jen na několik metrů, aniž by kormorán uletěl. Povedlo se tak několik snímků ptáka, pro kterého je úniková vzdálenost u nás mnohonásobně větší, kde bez patřičného maskování je focení dost obtížné. Později se mi podobná situace opakovala znovu s dalším druhem kormorána na Jižním ostrově.

Kormorán černobílý (Phalacrocorax melanoleucos)

Kormorán novozélandský (Phalacrocorax punctatus)

Jedním z faktů, jehož platnost je možné si snadno ověřit, se týká chování ptáků z městských populací, kde platí, že pozorování druhů, žijících blízko člověka, je snazší. Ptáci z okolí vodních toků a parků velkých měst si již navykli na městský ruch, kde každodenní přítomnost člověka je naprosto běžnou záležitostí, která z tohoto důvodu ptákům do jisté míry přestala vadit. To v podstatě platí pro velká města kdekoli na světě.

Když jsem například nedávno navštívil nemocnici v Kyjově, všiml jsem si, že na tis blízko u cesty, jen malý kousek ode mě, usedl dlask tlustozobý, aby se přiživil semeny stromu. Tento krásný a nezaměnitelný pták, který vůbec nejevil známky plachosti, mě vždy patřičně potěší. Dobrou zkušenost mám i s vodním ptactvem v okolí Vltavy z hlavního města. A podobných příkladů by se jistě dala uvést celá řada.

Racek novozélandský (Chroicocephalus scopulinus)

Jak čas plyne, neustále zjišťuji především to, že druhy, které jsem řadil z různých a ne zcela racionálních důvodů na přední místa, u mě zapadají v rámci přírody jako celku stále víc. Osobně to považuji jako velké plus a změnu, která dříve či později dostihne každého zájemce o přírodu, jenž zůstává tématům i problematice spojené s životy zvířat zcela otevřený. Správné uchopení přírody by totiž mělo být jemné, anebo otevřenou dlaní. Jen tak můžeme očekávat druhy zvířat, usedající blízko v našem okolí, anebo dokonce na dlani samotné. Příroda nám dává možnost poznání doposud nepoznaného, kouzelného, které přesahuje rámec obecného nazírání na procesy, pro mnoho lidí tak zcela obyčejné. Opak je ale pravdou. Za závojem obyčejnosti se totiž ukrývá mnohem víc.

Racek novozélandský (Chroicocephalus scopulinus)