Když jsem se poprvé setkal s lachtany ve volné přírodě, byl to pro mě zajímavý a dost nevšední zážitek. V oblasti zvané Cape Palliser se zrovna honily šedé mraky, tu a tam však také slunce přes fragmenty modré oblohy vypustilo pár letmých paprsků, a maják, tyčící se na úbočí hornaté skály, dával již z dálky tušit, že cíl je nablízku. Patřilo by se ještě zmínit, že v případě Nového Zélandu se vlastně ani přímo o mořské živočichy nejedná, a to ne, že by sice voda nebyla dost slaná, ona je totiž slaná ažaž. Ale hlavní rozdíl je v tomto případě spíš v názvu, protože je to právě Tichý oceán, který obklopuje novozélandskou pevninu.
Letem světem lachtaním
Lachtanovití je čeleď ploutvonožců, savců, kteří obývají mořské a oceánské oblasti téměř celého světa, s výjimkou Antarktidy. Na Novém Zélandu je možné, avšak s notnou dávkou štěstí a trpělivosti, zahlédnout až 9 druhů lachtanů. Nutno však říct, že toto číslo je poněkud zavádějící, protože ne všechny druhy se zde rozmnožují. Pouze 3 druhy lachtanů zde tvoří menší či větší kolonie s novými přírůstky v jejich rodinách. U zbývajících druhů se jedná o lachtany potulné a migrující, takže je možné je zahlédnout jen zřídkakdy, pokud jim podřídíte veškerý svůj čas a úsilí ohledně cestování. Nový Zéland totiž netvoří pouze dva hlavní ostrovy, jak je obecně známo, ale nachází se zde další desítky přidružených ostrovů, rozesetých v oceánu kolem dokola, z nichž některé jsou specifické právě výskytem unikátních, a často také endemických forem života, které byste proto hledali jinde na světě jen marně.
Lachtan Forsterův, unavený spáč
Lachtan Forsterův je druhem, kterého je možné zde spatřit na mnoha místech. Jižní ostrov Nového Zélandu obývá téměř celý po jeho obvodu, na Severním ostrově se nachází zhruba tři kolonie, z nichž jednu tvoří již zmíněná oblast Cape Palliser, kde jsem se také s lachtany poprvé setkal. Nevím, zdali to bylo pouze ročním obdobím, aktuálním počasím, anebo časem kolem poledne, ale lachtani na mě působili dost netečně a unaveně. Některým sice přítomnost lidí trochu vadila, to když na oko pozorovali, jak dalece od nich jsou, jiným však jakoby lidská přítomnost nevadila vůbec, podřimující tak na útesech, ve snech pravděpodobně vyhlížející o trochu víc slunečních paprsků a s představou masitého úlovku, který si příště zas budou dávat k snídani. Menší část lachtanů odpočívala v sedě, s čenichem upnutým k nebi a nejspíš s podobnými přáními jako ti předchozí. Další pak přepadala značná únava z našedivělého a zívajícího dne, což se na nich také dost projevovalo. Jeden, dva, tři, čtyři…, a tak bylo možné docela lehce spočítat, kolik že to vlastně lachtani těch zubů mají.
Lachtan Forsterův (Arctocephalus forsteri)
Život na útesech není snadný
Velké vlny často bičují ostré hrany oceánských útesů
Zíííív..., dnes se prostě ve své kůži nějak necítím
Obrovský samec při odpoledním odpočinku; všimněte si velké hluboké jizvy, obepínající jeho přední končetinu
K poranění dochází z různých důvodů, často při samčích soubojích o samice; rána tohoto samce se naštěstí hojí dobře
Lachtan novozélandský, obr domácí
S dalším druhem lachtana jsem se poprvé setkal na pobřeží poblíž města Dunedin, v oblasti zvané Otago Peninsula, která je proslulá svým vzácným výskytem několika endemických druhů ptáků a savců. A právě jedním takovým domácím druhem oceánského savce a obra lachtan novozélandský je. Dá se říct, že lachtani kolem oblasti Otago by se dali napočítat na prstech jedné ruky a půl, rozmnožují se zde totiž jen příležitostně. Jejich dalších několik mnohem významnějších kolonií se nachází jižně, hluboko od pevniny Jižního ostrova, na malých ostrůvcích, obklopených širým oceánem. Na rozdíl od prvně jmenovaného druhu, který upřednostňuje odpočinek na kamenitých útesech, dává lachtan novozélandský přednost ryze písčitým plážím. Je také o dost větší a přibližovat se k němu příliš blízko se nedoporučuje. Samci, kteří jsou větší než samice, mohou dosahovat úctyhodné délky až přes 3 metry, s váhou okolo 400 kg, což je proporce více než solidní. Informativní tabule a texty udávají, že v běhu dokáže dostihnout i člověka. Hovoří tak o slušných 40 km/h, a i když pravděpodobně vzhledem k své fyziologii nebude schopen tuto rychlost běhu podržet v delších, ale spíš kratších úsecích, dostat se pod jeho velké čelisti by asi nebylo zážitkem, hodným chtějícího poznání člověka.
Dunedinské pobřeží má své kouzlo
Na pláži mě již z dálky zaujaly pohybující se velké siluety těchto pozoruhodných šelem, dovádějících v radovánkách všedních dnů. O to víc mě překvapilo, když jsem už po cestě k nim objevil osamělou samici s mládětem, splývající v písku, a odpočívající tak při rodinné siestě. Mláďata a samice tohoto druhu jsou často světle žlutohnědá, oproti samcům, jejichž jemný kožich je tmavě hnědý až černý. O 200 metrů dál na pláži dováděla menší rodinka samce se samicí a dvěma mláďaty. Jedno z mláďat povětšinou zůstávalo na pláži, kde různě pobíhalo sem a tam, zatímco ostatní členové rodiny se občas vydali zchladit svoje těla do studených vod, kde dováděli ve vysokých vlnách rozbouřeného oceánu. Samice se od zbylých členů často oddělovala a vydávala mateřské zvuky, volající tak mládě k sobě. Tomu se ale příliš nechtělo, a tak se musela neustále snažit o pobídky s voláním nezbedného mláděte, často však marně. Při občasném shledání s mládětem si samice vždy čichem i pohledem ověřila, že mládě je v naprostém pořádku.
Potrava a nepřátelé
Lachtani jsou šelmy, dravci, kteří se živí masem. Některé druhy loví kraby, případně konzumují plankton, ale většina z nich patří do skupiny rybích lovců. Jiní se zas specializují na lov ptáků, jimiž jsou obvykle tučňáci. Jsou to ale také lachtani, kteří jsou občas loveni. Kromě parazitických a bakteriálních zabijáků jsou přirozenými a častými predátory ploutvonožců především žraloci a vysoce inteligentní kosatky, jejichž taktický lovecký instinkt je fenomenální, řekl bych až přímo dech beroucí. Z lidského hlediska je problémem především uváznutí v rybářských sítích a nadměrný rybolov v oblastech jejich výskytu.
Nazdar kamaráde, nějak takto mě zdravilo mládě na jedné z pláží, kde se lachtani novozélandští vyskytují
Lachtan novozélandský (Phocarctos hookeri)
O několik set metrů dál od samice s mládětem dováděla menší rodinka lachtanů samce se samicí a dvěma mláďaty
Matka často svým voláním pobízela nezbedné mládě, toulající se po pláži
Při shledání si čichem i zrakem ověřovala, zda je mládě v naprostém pořádku
To ale stejně v její přítomnosti dlouho nevydrželo, utíkající opět do vzdáleného a vlastního světa
Tak a dost, teď si jdu pro tebe, pacholku
Ba naopak, tato majestátní matka byla velmi trpělivá a pečující
Slovo závěrem
Ve škole jsme se vždy učili, že zvířata nemají emoce. Toto tvrzení vycházelo z jakýchsi vědeckých poznatků a úvah, které se o cosi opíraly. V přírodě, a nejen tam, se však běžně setkávám se zvířaty, u kterých jsou emocionální pohnutky více než zřejmé. Denní boj o přežití, nemoci, příchody i odchody, to všechno jsou věci, se kterými se zvířata dnes a denně setkávají. Zvířecí oči, ale nejen ty, často prozrazují, že zvíře je čistě emocionální tvor, nikoli emocionálně vzdálený od člověka, ale právě naopak člověku svým emočním chováním v mnoha ohledech velmi blízký. A právě i to je jeden z důvodů, proč má příroda pro člověka své nezastupitelné místo, kde dalších příkladů a komplikovaných vazeb, které ovlivňují i lidský život, můžeme nalézt nepřeberné množství. Někteří etologové naštěstí emocionalitu zvířat uznávají, stejně jako mnozí pečovatelé o zvířata či fotografové přírody.
A co vy, jaký vlastně máte názor na emocionalitu zvířat; domníváte se, že zvířata pociťují emoce, anebo si myslíte, že žádné emoce nemají?
O své názory se můžete podělit v diskusi pod článkem.
Komentáře k článku