Vosí společenstva

Po postupném rozpřádání sítě o naší největší vose, sršni obecné, o které jste se mohli něco více dočíst v jednom z prvních starších článků na mém webu, mi v hlavě dlouho poletovala myšlenka na to, jak rád bych vyfotil obrovské sršní hnízdo i s jejími obyvateli. Ačkoli se mi toto přání prozatím nemohlo splnit, neboť ani správné místo a čas k tomu ještě nedozrály, při cestě v myšlenkách okolo našich druhů vos se letos přede mnou objevila cesta zcela nová, vedoucí za dalšími zajímavými živočichy právě z řádu blanokřídlého hmyzu, obávanými to, ale často i respektovanými a zároveň nenáviděnými tvory ze strany člověka. A tak jsem se o tom, že mnohdy není třeba chodit daleko, když pramen vody se nachází hned za nejbližším křovím, dozvěděl docela rychle.

Vosík (Polistes spp.)

Vosí ráj

Uprostřed staré zahrady, kde mi po předchozí manipulaci s železnými trubkami, které jsem přenášel, z těchto vypadlo několik menších, starých vosích hnízd, se postupně začal probouzet i život, ten skutečný. Všechno to začalo z jara letošního roku, kdy jsem se velmi intenzivně až do dnes věnoval různým pracovním povinnostem jak v zaměstnání, tak i doma. Postupné dozrávání ovoce a předčasně spadané plody díky letošnímu suchu a doslova horkému klimatu, které letos potrápilo nejen mnohá zvířata, otevřelo dveře mnoha druhům blanokřídlého hmyzu, kterému se v teplých dnech obecně daří mnohem lépe. Nejdříve jen několik jedinců, které jsem objevoval na různých místech, se postupně rozrůstalo víc a víc. Zdroj vody, kam si vosy létaly pro tolik důležitou vodu, neměly daleko. Napuštěné nádoby s vodou určené k zalévání okrasných i užitkových rostlin skýtaly dobré možnosti. Vosy i vosíci často usedali s roztaženýma nohama přímo na vodní hladinu nádob, ze kterých po malých dávkách odčerpávali tolik kýženou vodu. V okolí bylo rušno. Několik desítek vos denně létalo kolem mě, to když jsem pravidelně obcházel nádoby při cestě na různá místa, za různými pracovními povinnostmi. Párkrát mě napadla i myšlenka, že nějaké to žihadlo bych možná mohl schytat, ale tuto obavu jsem rychle zahnal z hlavy a šel dál vlastní cestou. Definitivní vale jakýmkoli obavám dalo to, když jsem potřeboval nabrat vodu na zalévání, takže jsem se dostával přímo do oblasti a bezprostřední blízkosti, kde se vos pohybovalo velké množství, avšak nestalo se vůbec nic.

Vosa obecná (Vespula vulgaris)

Vosa obecná (vlevo) a vosík (vpravo). Rozdílné znaky jsou viditelné už na první pohled. Černá tykadla vosy, oválnější tvar zadečku a celkově více oválný tvar těla včetně jiných barevných znaků na hlavohrudi a jiných částech těla jsou pro ni typické. Zatímco vosíkova tykadla v kombinaci dvou barev, špičatější konce křídel a celkově útlejší a delší tělo s dalšími odlišnými znaky v kresbě tvoří hlavní rozdíly. 

Malé pozorování

Jen některé z vos zaujímaly pro ně typickou pozorovací pozici, tedy tu, kterou mnozí lidé považují už za samotný útok. Jedná se o situaci, kdy vyrušená vosa létá rychle v blízkosti člověka, avšak bez lidské negativní reakce (mávání rukama apod.) od tohoto stavu velmi rychle upouští a odlétá pryč. K napadení proto dochází jen zcela výjimečně. Toto chování, jak jsem mohl pozorovat i u některých dalších druhů blanokřídlých, je u každého z nich velmi rozdílné jak co do délky trvání, tak i četnosti výskytu. Pro sršeň obecnou, se kterou jsem se sice letos na zahradě nesetkal, o to častěji s ní jsem se však míjel v přírodě všude okolo v minulosti, je typické, že k momentu, kdy reaguje jakkoli podrážděně, prakticky vůbec nedochází. Je však nutné zdůraznit, že zde se jedná o setkání s jednotlivci mimo bezprostřední blízkost jejich hnízd (až na jeden případ, o kterém se zmíním níže v článku). Při běžném setkání s člověkem tak vůbec neprojevuje zájem o napadení, a rovněž jakýkoli náznak podráždění u ní prakticky není možné pozorovat. Vosíci spíš jen výjimečně mírně zakrouží kolem člověka, pokud se tento k nim náhle přiblíží a rychlým pohybem je vyplaší. Většina z nich však rovněž nejeví jakýkoli zájem a stupeň jejich pozorovací reakce na přítomnost člověka je velmi nízká. Vosa obecná, poslední ze zmíněných tří druhů, na rychlejší pohyby v některých případech reaguje mírně podrážděně. Čas, kdy poletuje před člověkem, je u ní nejdelší a častější než u jakéhokoli jiného druhu z řádu blanokřídlých, avšak zpravidla ne delší než v celkovém trvání 5 sekund, načež odlétá pryč. V mnoha případech však rovněž nereaguje vůbec. Zatímco u prvního příkladu sršně obecné je reakce v podstatě nulová, u dalšího druhu je velmi mírná a u posledního zmíněného příkladu mírná až mírně zvýšená, neboť nereaguje každý jednotlivec a o útok na člověka se v ani jednom případě mého pozorování nejednalo. Je však třeba zároveň říci, že z doložených případů a výpovědí je pravděpodobně evidováno nejvíce bodnutí právě od vosy obecné a pochopitelně také od naší včely medonosné. Zároveň je ale třeba podotknout, že k mnohým bodnutím dochází vlivem nešikovnosti člověka, který, ať už vědomě či nevědomě, přimáčkne nebo chytí hmyz, jehož obranná reakce je zcela přirozená a není tedy v žádném rozporu. O dalších vlivech jsem se také rozepsal v prvním článku o sršni, kde jsem se o reakcích hmyzu vzhledem k chování člověka podrobně zmiňoval jak v článku, tak i v diskuzi pod ním se zájemci o toto téma.

Také včelám se zachtělo ochutnat čerstvý ovocný cukr; včela medonosná (Apis mellifera)

Na ovoce na malou chvíli přiletěl i malý druh divoké včely, viz také obrázek níže

V rytmu života

Aktivita vos započíná od samého rána, kdy teplo a první teplé paprsky začínají zvyšovat vzdušné klima. S přibývajícím žárem se stupňuje také intenzita létání vos kolem vodních zdrojů, kde se zchlazují a odčerpávají vodu pro další potřeby. Tu a tam je rovněž možné pozorovat, jak vosy kusadly odštipují malé částečky dřeva, které při rozmělnění s vosími slinami slouží jako základní stavební kámen pro tvorbu jejich příbytků. Toto jsem několikrát pozoroval na vzpěrných tyčích upevněných u okrasných rostlin; v přírodě se nachází celá řada dřevitých zbytků rostlin takřka všude možně, takže tento zdroj pro vosy je prakticky neomezený a velmi snadno dostupný, o to méně však pozorovatelný ze strany člověka. Avšak při troše trpělivosti a zostřených smyslech je možné odkusování dřeva vosími kusadly dokonce slyšet, a to v případě, když se v okolí člověka pravidelně pohybuje více vos. U vosíků jsem zaregistroval úbytek aktivity kolem 16. hodiny, kdy jich zhruba 15 jedinců posedávalo ve stínu v okolí trubky či na jednom z trámů pod střechou. Jejich hnízdo se pravděpodobně už nezvětšovalo, o čemž napovídala jejich snížená aktivita. U vos obecných, jejichž hnízdo jsem před několika týdny objevil v zemní noře, aktivita s průběhem dne neustávala, a to až do večerních hodin. Neustálé vynášení různých zbytků ven a vnášení vody a potravy dovnitř až do dnešních dnů stále vypovídá o intenzivním zvětšováním jejich hnízda.

Žihadlo ano či ne?

Když jsem se chystal udělat několik fotek poblíž vletového prostoru hnízda vosy obecné, byl jsem nucený si položit opět onu otázku, zdali dostanu žihadlo či nikoli. Přece jen se jednalo už o jakýsi krok navíc, kdy by se člověk měl alespoň na chvíli zamyslet, co podstupuje, a taky nad tím, zdali je ochoten nést následek svého počínání, dojde-li k nečekané události. Ano, jdu do toho, řekl jsem si. A i když jsem se v místě okolo hnízda pohyboval už předtím, tak blízko jsem až doposud nebyl. Přilepený těšně u vletového prostoru mi kolem hlavy poletovaly vosy směrem ven a zase dovnitř a já se už po chvíli spíš soustřeďoval jen na to, abych vyhotovil alespoň nějaký trochu vypovídající snímek o vosí aktivitě směrem k hnízdu. A tak nalepení mého těla poblíž vstupního prostoru nejspíš způsobilo jen to, že z větší části zakrytý prostor mým tělem nemohla spousta vracejících se vos najít, to když začaly poletovat podél nízkého břehu jak po mé levé, tak i pravé straně ode mě, takže okolo onoho místa v jednu chvíli poletovalo přibližně až 20 vos. To už jsem ale na chvíli odtrhl oko od hledáčku, protože zvýšený bzukot blízko mě napovídal, že se něco děje. Obešlo se to však bez jakéhokoli vzrušení i žihadla. Reakce vos na moji přítomnost v blízkosti vletového prostoru jejich hnízda byla v tomto případě nulová, hledaly pouze vstupní bránu jejich domoviny. To mě docela překvapilo, příjemně, i když je jasné, že vždy se s takovou reakcí poblíž hnízda počítat nedá.

Obývané zemní nory jsou pro vosu obecnou typické. Hnízdo, které se nachází uvnitř, je dostatečně hluboko, proto jsou teplota a poměr vlhkosti pro jejich vývoj velmi příznivé. Postupně vynáší částečky hlíny, což jsem pozoroval také na místě. To vypovídá o nutnosti zvětšovat vlastní životní prostor v důsledku dalšího rozrůstání jejich hnízda.

Prostřený stůl

Poslední zmínkou, možností a místem, kde jsem měl onu možnost vyfotit vosy v jejich přirozeném prostředí, bylo okolí předčasně spadaných plodů. Jablka a zejména hrušky tvořily neodolatelné lákadlo, které vábilo celou řadu hmyzích jedinců, dokonce i včely, které se v menším množství asi 5 jedinců objevily v kýblu, ve kterém zrovna skončilo několik ze země zvednutých plodů. Přestože jsem spíš alespoň jedno žihadlo očekával, za dobu několika hodin focení stráveného v blízkosti převážně několika desítek vos se tak nestalo.

S přírodou o krok dál

Cílem tohoto článku není chránit či ospravedlňovat vosy z důvodu jejich chování, ať už se stane cokoli. Stejně tak jako není třeba ospravedlňovat medvěda či žraloka, pokud jen velmi ojediněle zaútočí na člověka ve zcela přirozeném zvířecím prostředí, které tito živočichové obývali už dávno před námi. Přirozená cesta pohledu člověka na svět totiž nespočívá v neustálém hodnocení a rozdělování toho, co je dobré a prospěšné a co dobré a prospěšné není. A pro koho taky. Jsme-li ochotni vzdát se deseti spadených hrušek s vědomím, že příroda dá a zároveň si sama vezme co chce, možná i naše často zbytečné a někdy až nesmyslné obavy a lpění se rozplynou jako mlha v letním ránu.

Přestože čas od času dochází k smrtelným případům bodnutí hmyzem, je třeba si opět uvědomit, že to stejné se děje i v případě jiných živočišných druhů jinde ve světě, jako jsou například hadi, pavouci, velcí savci a mnozí další, jen se o tom příliš nemluví, i když oněch případů je ve srovnání s případy vos podstatně více. Takové situace se v mnoha případech nedějí bezdůvodně, i když často jsou způsobeny pouze vlivem okolností, které člověk zkrátka nemohl předvídat, a mohou tak proto potkat kohokoli z nás. I přesto všechno si však dovoluji tvrdit, že ono očerňování různých živočichů a zbytečné horlivé reakce, nezná-li člověk fakta a různé zákonitosti okolo přírody, zcela postrádají jakoukoli lidskou logiku. S divokými zvířaty v jejich přirozeném prostředí se navíc nedá vyjednávat, což je jen další důvod proto, proč by to měl být právě člověk, který by s respektem vůči přírodě a jejím zdrojům měl spíš naopak vyvíjet snahu o to, aby si z ní bral méně, jen tolik, kolik potřebuje, a více nebo alespoň stejně spíš dal zpět, než jak je tomu v dnešní době, tedy zcela naopak. Stejně tak jako co nejméně zasahovat do přirozených přírodních procesů a společenstev. Neboť teprve až se v jistých oblastech myšlení a chování sám člověk vrátí o krok zpět, na správné místo ke svým kořenům, kdy se k přírodě už více nebude stavět zády, záhy poté pozná, jak velmi se ve svém počínání mýlil a sobě uškodil. Každá cesta však má svůj přirozený vývoj, tedy i prostor a čas ke změně, to zcela určitě.

Facebook Twitter Linkuj Google Digg Delicious

Komentáře k článku

Zbývá  500  znaků

Zatím nebyly vloženy žádné komentáře.