Pavouci, včely či hadi, je opravdu nutné se jich obávat?

Asi všichni, kdo měli možnost vyrůstat jako děti v okolí ovocných zahrad, sadů, anebo květinových záhonů, se setkali s hmyzím kousnutím či bodnutím. Sám si dobře pamatuji, jak jsem jako dítě zkoumal různé druhy živočichů, bral jsem do ruky žáby, noční motýly, housenky, pavouky, ještěrky a další zástupce různorodých tvorů. A i přesto, že mi ze strany rodičů bylo vyhrožováno tím, že takový živočich na mě může přenést různé nemoci či je jinak nebezpečný, varování jsem nedbal a takovým informacím snad ani nevěřil. Pravděpodobně tenkrát rodiče měli jen větší díl strachu než já, ačkoli sám jsem byl tím, kdo takové živočichy, nutno dodat, že s jakousi zvláštní oblibou a rád, chytal. Setkání s různorodými živočichy nepřineslo jen pocit radosti, ale samozřejmě i bolest, která byla nevyhnutelná. Tu kousnutí ještěrky, tam kousnutí střevlíka, pavouka apod. Zvědavost však byla větší, proto to tak muselo být. Největší bolest na sebe nenechala dlouho čekat, když jsem do ruky chytil včelu a ta mě do ní bodla. I když samotné bodnutí nebylo příliš bolestivé, část ruky mi rychle otekla a s tím, jak se ruka zvětšovala, zvětšovala se i samotná bolest, která se mi tenkrát zdála nesnesitelná. Na takovou ránu se obvykle přiložila jen syrová rozkrojená cibule, která měla plnit funkci zmírnění bolesti a zmenšení otoku. Masti a podobné přípravky, které by člověk pravděpodobně použil dnes, tenkrát nebyly tak běžné, proto není divu, že člověk dříve používal, co se dalo. V každém případě se ale nyní společně pojďme podívat na nejvíce nebezpečné živočichy naší přírody, jak se vyvarovat jejich kousnutí či bodnutí a co dělat v případě, pokud už k němu dojde.

Včela medonosná (Apis mellifera)

Jedovatí živočichové u nás

Zatímco v tropech a krajinách jim podobných, které oplývají teplým prostředím i různorodostí životních forem, je možné setkat se s mnoha jedovatými druhy živočichů, v Česku je situace diametrálně odlišná. Jinými slovy řečeno, pokud zavřeme obě oči, jedovatí živočichové u nás se dají napočítat na prstech jedné ruky. Ačkoli mnozí lidé se často domnívají, že zmije patří mezi nejjedovatějšího živočicha u nás, není tomu tak. I když se zmije řadí do seznamu jedovatých živočichů, mezi nejjedovatější živočichy nepatří. Mezi takové, kteří však dokážou lidský život ohrozit, patří především blanokřídlý hmyz, do kterého patří včely, vosy a jim příbuzné. I proto jsou zaznamenány občasné případy úmrtí po bodnutí tímto hmyzem. Toxicita včelího jedu oproti obávané, a často také zbytečně předsudky očerňované sršni obecné, je u naší včely medonosné mnohonásobně větší. Oproti vosám a sršním však včela dokáže bodnout jen jednou, zatímco prvně zmíněné dokážou v případě potřeby bodnutí opakovat a vstřikovat s tím také více dávek jedu. Opakované množství slabšího jedu vosy versus síla účinku jedu včel se tak za jistých okolností může vyrovnat, anebo dokonce být i větší.

Vosíci rodu Polistes (na obrázku) patří stejně jako i jiné druhy vos a včel do řádu blanokřídlých, oproti vosám rodu Dolichovespula, které často člověka nevybíravě obtěžují při konzumaci zmrzlin a dalších sladkostí, patří spíš ke klidnějším druhům vos 

Chování člověka

Jak už to tak bývá, i když mnozí jedinci si to stále nejsou schopni připustit, za agresivní chování jedovatých živočichů ve většině případů nese odpovědnost především sám člověk. Ať už je to uštknutí zmije, kousnutí pavouka nebo bodnutí včelou či vosou, je to způsobeno především nedbalostí a nerespektováním sociálního chování a prostředí daných živočichů, zejména nevhodným narušováním jejich prostoru a agresivním máváním rukou a jinými předměty. Běžným příkladem je například situace, kdy dotyčný jedinec ví (ale také nemusí vědět), že se nachází v oblasti, kde se zmije běžně vyskytují, ale v lesích a na mýtinách se pohybuje jak slon v porcelánu, nekouká pod nohy ani na cestu před sebou, načež následně šlápne na zmiji, která ho uštkne. Ještě horší a značně kritická situace nejčastěji nastává v chatových oblastech, kde si s oblibou vystaví hnízda různé druhy vos. Dotyčný jedinec objeví pod střechou sršní hnízdo, kterého se chce mermomocí zbavit, byť reakce sršní do té doby na přítomnost člověka byla takřka nulová. Vezme proto smeták či hůl a do hnízda začne strkat, případně ho polije nějakou kapalinou, s cílem ho zlikvidovat. Toto chování člověka je však velmi zkratkovité a kritickým způsobem krátkozraké, neboť je zde velká pravděpodobnost, že části jedinců se podaří z hnízda vylétnout a útočníka silně pobodat, což je ovšem pouze přirozená reakce, která má zabránit zničení hnízda. Pokud je bodnutí příliš, přirozeně to občas může vést až k smrti. Má-li člověk děti, dá se předpokládat, že chce eliminovat náhodné riziko vydráždění hmyzu z jejich strany, protože ty nemohou, anebo nechtějí vědět, jak se chovat a co všechno se může stát. V takovém případě je ideálním řešením zavolat odborníka na likvidaci vosích hnízd. Pokud člověk jezdí na chatu sólo resp. bez dětí, doporučuji jednat neagresivně, což znamená v žádném případě nestříkat do okolí hnízda jakékoli aromatické látky, jako jsou např. repelenty, přípravky k hubení hmyzu apod., aby nedošlo k již zmíněnému vydráždění vos, které na tyto látky velmi silně reagují a jsou schopny zaútočit na útočníka dost nevybíravým způsobem. To samé samozřejmě platí i pro další aromatické látky, jako jsou např. parfémy apod., které mohou mít na létavý hmyz obdobný efekt. Důležitý je proto zejména respekt. Držet se od vosí kolonie vždy raději o krok dva dál a za žádných okolností se sám nepokoušet o likvidaci či dráždění vosího hnízda.

Do lesů a jejich okolí jezdím už léta. A zatímco mohu potvrdit napadení včelami, kdy jsem prošel až příliš blízko kolem jejich úlu a ty na mě v zápětí zaútočily, s napadením ze strany sršní jsem se doposud nesetkal. A není to proto, že bych se s nimi nesetkal. V jihovýchodní části Moravy je výskyt sršní asi tak běžný, jako pozorování sýkorky v zimě u krmítka. Potkávám je tak pravidelně od jara až do podzimu podél cest, v okolí rybníků a na mýtinách, kde na stéblech a květech různých rostlin a trav loví hmyz. Ačkoli jsem se v mnoha případech nacházel v bezprostřední blízkosti těchto živočichů, často mě jen pozorovaly či dokonce vůbec nezaregistrovaly to, že tam jsem. Jejich zájem totiž spočívá v lovu pro svou vlastní obživu, a pokud člověk nejde s klackem, ohněm či jiným negativním úmyslem bezprostředně k jejich hnízdu, není středem jejich zájmu.

Sršeň obecná (Vespa crabro) patří spíš k mírným druhům vos, které při absenci agresivního jednání ze strany člověka většinou reagují jen slabě nebo vůbec

Když strach svazuje ruce

Lidské předsudky a strach jsou však přirozené. Lidé někde něco uviděli či uslyšeli, byť pravdu neznali celou, a tak se potom informace o tom, jak je ten či onen živočich jedovatý či agresivní, s cílem napadnout člověka, šíří dál. To, že situaci v drtivé většině případů vyprovokoval sám člověk, si však už nikdo nepřizná, nahlas neřekne. Neopodstatněný a často tak ruce svazující strach se může přenést v myšlenku, která začne akci s neblahými následky. Pokud například někdo po vlétnutí sršně do obytných prostor začne mávat rukama či stříkat repelent, není pak divu, že snadno může dojít k napadení takovým hmyzem, který se pouze brání vyprovokované akci ze strany člověka. Pokud je v místnosti více lidí, je dobré, aby všichni pozvolna odešli do vedlejší místnosti a zavřeli za sebou dveře. Pak už jen stačí málo. Když se jeden člověk vrátí (nebo zůstane) a otevře okno či dveře dokořán, případně odtáhne záclony, aby ještě víc uvolnil odletový prostor, a poté v klidu z místnosti odjede zase pryč. Zcela jistě se stane to, že sršeň bude ne déle než do 5 minut pryč z místnosti a k žádné úhoně ani bodnutí člověka vlivem špatného jednání nedojde.

Když jsem byl před lety na procházce v lese, potkal jsem náhodou jednoho z místních včelařů, jehož úly byly umístěny na okraji lesa. Jaksi jsme se dali do řeči, načež mě pozval na prohlídku jednoho z úlů, které měl zabudovány ve staré maringotce. Vzhledem k mým negativním zkušenostem se včelami jsem pociťoval jistou obavu, a především tedy dost opodstatněný respekt ke včelám. Přesto jsem i vzhledem k jisté zvědavosti svolil a šel s ním až do vnitřních prostor, kde měl po stranách uzpůsobeny jednotlivé úly plné včelích plástů a pochopitelně také tisíců včel kolem dokola. Včely mi lítaly kolem hlavy, vyletovaly z úlu, vracely se zpět, a já jen čekal, kdy dostanu první žihadlo, abych v případě dalších bodnutí mohl obratně vyklidit prostor. Žihadlo jsem opravdu dostal, a to hned brzo po vstupu, do prstu pravé ruky, naštěstí ale zůstalo jen u jednoho. Prohlédl jsem si celý systém úlu a asi po půl hodině ho opustil celý nadšený. Možná si říkáte, proč to vlastně zmiňuji. Chci tím říct pouze to, že bez obezřetnosti, respektu a jistých znalostí, i když člověk může utržit nějaké to žihadlo, by v podstatě nebylo možné se kdekoli v přírodě pohybovat. Důležité jsou však také vědomosti, zejména to, co dělat, když už k napadení dojde.   

Také mravenci (opět řád blanokřídlých, na obrázku mravenci z rodu Formica) umí bolestivě štípnout, anebo také stříknout jed, obsahující kyselinu, do vzdálenosti okolo 20 cm; bolestivý tak může být zásah do očí nebo vdechnutí jedu

Co dělat při a po napadení

Pokud člověka bodne včela, zůstane její žihadlo s částí orgánů viset v místě vpichu. Včela uhyne, ale důležité je především toto žihadlo bezprostředně po vpichu vytáhnout, neboť část jedu se může z jedového váčku dál uvolňovat do zasaženého místa. V případě bodnutí vosou (sršní) je zde možnost opakování vpichu, proto, pokud se v blízkosti nachází hnízdo, vosy mohou vydat signál o agresorovi, takže v zápětí už to nemusí být jedna vosa, ale i stovky vos a třeba také včel, které člověka mohou napadnout. Mávání rukama proto není vůbec vhodné, neboť letící hmyz může pod rukama snadno proklouznout. Pokud už k vydráždění většího počtu jedinců došlo, jediným řešením zůstává útěk. Sednout do auta, vlézt do chaty, sednout na kolo a šlápnout do pedálů, a není-li v blízkosti nic, co by se dalo použít jako vhodná obrana, utíkat po cestě, ale hlavně jen pryč od místa, kde k napadení došlo. Bodavý hmyz totiž po několika desítkách metrech ztrácí zájem o pronásledování, takže toto řešení, byť se pro mnohé nemusí zdát jako efektivní, efektivní je. Třebaže člověk dostane pár žihadel, možná i pár desítek žihadel, ale bude to pořád lepší, než když bude stát na místě a dostane jich pár stovek. Co se týče pavouků, kteří se na našem území běžně vyskytují, je zde jen několik málo druhů, kteří jsou jedovatí. Jejich ojedinělý výskyt a jedovatost často nižší než u bodavého hmyzu však ve většině případů pro člověka nepředstavuje reálné nebezpečí. V případě uštknutí zmije je to trochu komplikovanější. Při hadím uštknutí totiž mnohdy nedochází k vypuštění jedových váčků, takže dotyčný člověk vlastně neví, jestli byl do rány vpuštěn jed či nikoli. Je ale nutné počítat s tou horší variantou, ránu nezatahovat ani nepít alkohol, protože jed by se mohl snadno rozšířit do krevního řečiště. Ideální je nechat krev volně vytékat, případně tedy takovou ránu trochu otevřít, neboť se tím zvyšuje možnost, že část hadího jedu takto odteče ven spolu s krví. Co ale dělat dál? To závisí na celé řadě dalších okolností. Pokud byl dotyčný jedinec v minulosti bodnutý včelou či vosou, případně uštknutý zmijí, je situace o něco snazší, neboť takový člověk už ví, jak jeho tělo bude reagovat, jak bude otok velký a jak intenzivní bude bolest, případně jaké další příznaky se u takového člověka pravděpodobně vyskytnou. Alespoň tedy v případě včel a vos to platí, a má-li člověk za sebou už zkušenost bodnutí tímto hmyzem, dá se to považovat za jistou výhodu. Při uštknutí zmijí to ale nemusí vědět, takže byť už mohl být hadem uštknutý v minulosti bez jakýchkoli příznaků, musí počítat s tím, že poprvé to bylo bez intoxikace, tedy bez vyprázdnění jedových váčků hada, který jen kousl, ale jed do rány neuvolnil. Proto je třeba brát novou událost, ke které došlo, tak, že had jed do těla vstříkl. Vše se proto odvíjí nejen od těchto spojitostí, ale ve hře jsou také některé další a důležité faktory, jako je stáří a kondice člověka, neboť zde platí, že děti a starší lidé jsou na jedovaté látky obecně náchylnější více než běžný, zcela zdravý jedinec. Nezanedbatelné je i místo poranění. Pokud například včela či vosa bodne do oblasti krku či jazyka, pak se situace může stát o to kritičtější, neboť otok může způsobit stěsnění dýchacích prostor i u zcela zdravého jedince, a tím pádem může dojít k udušení z důvodu neprostupnosti dýchacích cest. V takových případech proto včasné kontaktování záchranné služby mobilním telefonem, případně, pokud jste v přírodě sami, pozvolný přesun a vyhledání nejbližší civilizace či alespoň přístupové cesty, na kterou je možné se po kontaktování bez problémů dostat, jsou hlavními z nutných kroků, které je třeba udělat. Důležité v těchto případech je nespoléhat pouze na sebe, ale ani nezpanikařit a jednat v klidu, aby nedošlo k zhoršení situace. Ve většině případech takto postižených osob je totiž velká pravděpodobnost, že situace dopadne dobře, pokud dotyčný člověk ví, co je třeba udělat. Pokud např. víte, že bodnutí včelou či vosou u vás způsobuje alergické reakce, je dobré užití antihistaminika, tedy protialergické látky, která se většinou podává ve formě tablet a je běžně dostupná v lékárnách. Dobrým řešením může být i zchlazení postiženého místa ledem či studeným obkladem.  

Užovka obojková (Natrix natrix) na obrázku sice mezi jedovaté hady, kteří by mohli ohrozit zdraví člověka, nepatří, hadi obecně však v mnoha lidech budí strach

Doma chovaní živočichové

V posledních letech mezi populací roste stále se zvyšující obliba v chování exotických a mnohdy zároveň jedovatých druhů pavouků a hadů. Před mnoha lety jsem také choval několik sklípkanů druhu Pterinochilus murinus a Psalmopoeus cambridgei, i proto vím, co takový chov obnáší. Především africké (prvně zmíněný) a mnohé asijské druhy pavouků patří k těm více jedovatým. Ale také různé druhy jedovatých hadů jsou mezi chovateli terarijních zvířat velmi oblíbeny. I přesto, že mnozí chovatelé tvrdí, že chov zmíněných terarijních zvířat není náročný, není tomu vždy tak. Nároky na potravu jsou sice často jen minimální, zato stálá vlhkost vzduchu, čistota prostředí a možnost přenosu různých infekčních chorob a parazitů je při nedodržení čistoty (úklid zbytků a občasná kompletní výměna prostředí) hlavní příčinou jejich onemocnění. Ani manipulace s takovými zvířaty, a to i přesto, že existují nástroje i uchopovací techniky pro držení takových živočichů holou rukou, není bez rizik, proto i zde občas dochází ke kousnutí jedovatými druhy pavouků a hadů, kteří se v ruce mohou přetočit či jinak vysmeknout. Zatímco někteří lidé v minulosti řešili uštknutí naší zmijí obecnou sklenkou tvrdého alkoholu, v případě kousnutí některými druhy pavouků by taková akce spolu s jedem nejspíš zapříčinila urychlený rozklad tkání v důležitých orgánech, s následkem nevratného poškození takového orgánu či pravděpodobně dokonce s následkem smrti. Alkohol je proto při znečištění toxiny (jedy) silně nežádoucí a nelze proto jinak než doporučit se mu při takových událostech striktně vyhnout. I při manipulaci s hady, kde dotyčný jedinec se z jistého úhlu pohledu, a to hlavně vzhledem k dlouholeté chovatelské praxi včetně znalostí, dá považovat takřka za odborníka, už v minulosti došlo k nebezpečným uštknutím kobrou či dokonce mambou černou, která se řadí mezi nejedovatější hady světa vůbec. Takové události nám tak stále připomínají, že ať už je člověk ve svém oboru či zájmu jakkoli velkým odborníkem či nadšencem, který ledacos ví, může se občas také mýlit či udělat chybu, která může být nevratná.

Mezi další živočichy, kteří umí někdy i poměrně bolestivě bodnout, patří některé druhy vodních ploštic, jako např. splešťule blátivá, bodule obecná nebo znakoplavka obecná (Notonecta glauca) na obrázku

Další bodavé druhy hmyzu

Ale zpět do volné přírody našich končin. Kromě už dříve zmíněných živočichů, kteří mohou zapříčinit zdravotní komplikace v důsledku uvolnění toxinů, se u nás ve volné přírodě nachází ještě jedna zajímavá skupina bodavého hmyzu, a to ploštice. Nutno však hned na úvod říct, že žádná z ploštic, která se vyskytuje na našem území, není jedovatá a pro člověka jinak nebezpečná. Běžné druhy ploštic sají šťávy z rostlin či drobných živočichů, kterými se živí. Jsou však zaznamenány i případy bodnutí některými plošticemi, zejména vodními druhy, a to při pohybu v kalných vodách, kde dotyčný občas může přijít do kontaktu s plošticí tak, že na ni šlápne, nebo ji neopatrně ze zvědavosti chytí do ruky, načež ta ho bodne. Bolestivost bodnutí je ryze individuální záležitost, neboť práh bolesti má každý jedinec nastavený jinak, ale nejčastěji se přirovnává k bodnutí trnem či včelou, ale s tím rozdílem, že dál nedochází k většímu otoku a bolest se z důvodu absence jedu nijak nezvětšuje, ale spíš naopak, rychle ustoupí. Kromě některých druhů vodních ploštic tak dokáže lidský život snadno znepříjemnit snad jen štěnice domácí, která saje krev z domácích živočichů, ale příležitostně také člověka, který si ji obvykle domů přinese spolu se starým nábytkem. Opět se však jedná o druh ploštice, který pro člověka nepředstavuje žádné zdravotní riziko. Jedná se o menší druh ploštice, která na svého hostitele útočí povětšinou v noci. Bolest z bodnutí ve spánku prakticky není citelná. V tomto případě se jedná spíš o nepříjemného živočicha, který dovede znepříjemnit život v obytném prostoru sobě, ale i dalším lidem v okolí, pokud má vhodné podmínky k rozmnožování, podobně jako třeba komár. Ale to už je námět spíš na nové téma, neboť zde se jedná o trochu jinou skupinu živočichů.

Dalšími živočichy, kterých se člověk neopodstatněným a často až chorobným způsobem obává, jsou pavouci; běžník kopretinový (Misumena vatia) však patří mezi malé a pro člověka zcela neškodné druhy

Slovo závěrem

Ačkoli sám občas do ruky chytám některé druhy vos, včel, pavouků a dalších druhů živočichů, a to v případech, kdy je to z mého pohledu žádoucí, jedná se i tak spíš jen o velmi výjimečné situace, ke kterým tak dochází jen zřídka. Nejlepším způsobem, jak uchopit vosu, včelu, ploštici či pavouka paradoxně není pevný stisk, neboť takový živočich se přirozeně brání, a pokud se vysmekne z ruky, dojde pravděpodobně ke kousnutí či bodnutí. Proto takového živočicha uchopuji volnou rukou tak, že před něj obvykle ruku položím, aby na ni volně vlezl. Způsob uchopení otevřenou dlaní, který vlastně uchopením ve své podstatě není, se však i přesto nedá doporučit, neboť celá řada živočichů pro to není vhodná, zejména tedy už dříve zmíněné chované exotické druhy jedovatých pavouků a hadů (na ty však vzhledem k jejich velikosti existují různé uchopovací techniky a pomůcky), ale pokud dotyčný jedinec nezná ani účinky např. včelího či vosího bodnutí sám na sobě, tak ani v tomto případě není vhodné s takovými živočichy jakkoli manipulovat holýma rukama, i když váš záměr může být sebelepší. Vždy totiž existuje potenciální riziko, že člověk zpravidla vlastní vinou zanedbá správnou manipulaci se zvířetem (neznalost, nervozita, vlhké ruce, špatné uchopení, nepozornost a další), které ho následně může ohrozit na vlastním zdraví. Je třeba vzít na zřetel, že včela u nás patří, a pravděpodobně i nadále a dlouho patřit bude, k jednomu z nejvíce jedovatých živočichů, se kterými se zde i vzhledem ke zvýšenému zájmu o jejich chov můžeme setkat, a to i přesto, že různé jedy různých živočichů mohou na každého člověka působit zcela odlišným způsobem...

Nejlepší cesta, jak poznat mnohé druhy živočichů, za předpokladu, že vás příroda opravdu zajímá, je sledování televizních dokumentů, četba časopisů a knih, ale zřejmě vůbec nejlepším způsobem, jak se o přírodě dozvědět víc, je její časté navštěvování. Nenásilné sledování přírodních cyklů a zákonitostí, které jsou pro živočichy přirozené jako pro člověka den a noc, i takto se dá uplatnit cesta, jak se o zajímavém životě nejrůznějších zvířat, ale někdy také o životě vlastním, dozvědět mnohem víc.

Čím větší a čím více nohou, tím větší obavy, jakoby pro člověka platilo v případě pavouků; stejně tak jako u mnohých dalších druhů živočichů ale i v tomto případě platí, že člověk je pro pavouky naprosto nezajímavý oproti hmyzu, kterým se pavouci obvykle živí, proto ani čelistnatka rákosní (Tetragnatha extensa) na obrázku toho není výjimkou

Snovačka oválná (Enoplognatha ovata) a její obrovská kusadla (jedno je možné spatřit i u tohoto samce na obrázku, pod levým makadlem ve stínu listu) mohou působit zastrašujícím dojmem, a také jejich kousnutí může být bolestivé; pavouci, kteří se však u nás vyskytují, obvykle na lidské zdraví nemají žádný, anebo jen zanedbatelný vliv, proto není nutné se jich příliš obávat