Ledňáček říční, dravec od zelených toků

Měl to být den věnovaný vážkám, byl to však den strávený ve společnosti rybářů, malých modrolesklých ptáků, kteří se jako světlo ve tmě mihotají nad zeleně zbarvenými vodami našich toků. S hbitostí, vlastností jim dozajista vrozenou, se vrhají střemhlav do vod, zmocňujíc se nic netušících, zato neméně hbitých ryb. Voda a vzduch, dva kolidující světy, z nichž jako vítěz vychází pták.

Ve víru života

Měl to být den jako mnoho jiných, strávený pozorováním přírody, v tichosti tmavě zelených hvozdů, jejich okrajů a světlých mýtin. Nebyl. Vyjížďka do lesa se změnila na improvizovanou cestu, která se nesčetněkrát změnila všemi možnými směry, na místa za ty roky sice už dávno ne neznámá, avšak stále záhadná i překvapující, nesoucí zvláštní éterické klima, které neskonale hýří životem.

Do lesů jsem se tentokrát vydal neobvykle brzo po poledni. Slunce svítilo vysoko nad hlavou, ale občasných mraků z oblohy, které tu a tam lehce bránily slunečnímu svitu, postupně přibývalo, až se obloha zcela zatáhla. Kroky mě jako již mnohokrát zavedly do okolí jihomoravských vodních toků, a i přesto, že ledňáčky zde už roky sleduji, jak létají nad tmavým vodním zrcadlem, ambice, abych alespoň částečně zmapoval tento zajímavý a nevšední druh, jsem snad ani neměl, anebo si nepřipouštěl. Když jsem však nakročil na most křižující řeku, znenadání se rozletěly do obou směrů. Malá modrá světla nad zelenou hladinou. Ledňáčci! Tolik najednou jsem jich tu ještě neviděl, pomyslel jsem si se zatajeným dechem. Tři kroky zpět do vysoké trávy. A v tichosti jsem pozoroval vodní hladinu. Jeden usedl na větev vzrostlé vrby a jakoby mě pozoroval z povzdálí. Dlouhé hvízdnutí, další proletěl těsně nad hladinou. Žbluňk, ozvalo se dál v rákosí, jako když něco skočí do vody, a pak zas znova, zaznělo.

Ledňáček říční (Alcedo atthis)

Nad zelenými toky

Když jsem na malou chvilku zaregistroval mihnutí ptačích křídel, pomyslel jsem si, že by tam v hustých porostech mohla být ukrytá malá travní mýtinka, kde by snad mohli chytat ryby. Prodral jsem se tedy přes zástupy vysokých rostlin na domnělé místo, a jaké bylo mé překvapení, když se tam znenadání zjevil malý ostrůvek, ze kterého jsem vyplašil dva ledňáčky. Země byla posetá bílým ptačím trusem, a tak jsem usoudil, že se bude jednat o jedno z jejich oblíbených míst. Z batohu jsem vybalil věci, namontoval stativ, ulehl na vytipované místo mezi kopřivy na malém horizontu a přehodil přes sebe a techniku dvě maskovací sítě. Jen co jsem pohlédl do hledáčku, první už seděl na větvi. Páni, pomyslel jsem si, to je tedy rychlé. Ledňáček však zaregistroval drobný pohyb a odletěl pryč. Nevadí, počkám dál... Za dalších deset minut už seděli na větvi dva ledňáčci, kteří začali lovit drobné rybky v mělké vodě. Úhel místa, kde na okraji břehu v mělké vodě lovili, jsem vzhledem k umístění aparátu nemohl zaznamenat. Popravdě řečeno by mě ale zřejmě vůbec nenapadlo měnit fotografickou pozici, neboť mé rozpoložení z dané situace bylo naprosto dostačující, neprahnoucí po dalších senzacích, užívající si tak plně přítomnost těchto nádherných ptáků. Když v jednu chvíli na větvi seděli dokonce hned čtyři ledňáčci, byl jsem celý bez sebe a říkal si, že mé očekávání, které ten den nebylo nijak velké, zdaleka přesáhlo jakoukoli představu o tom, co bych snad mohl vidět. Když postupně odlétali a opětovně se vraceli zpět, ti, kteří zůstali sedět na větvi, natahovali hlavu a zobákem proti těm, kteří přilétali, jako by naznačovali, že s nimi nechtějí sdílet daný prostor. Toto gesto ale bylo tak jemné a neagresivní, že k vyhnání nově přisednutého ledňáčka ani přímému napadení nedošlo. Někteří z ledňáčků mírně pohupovali hlavou a ocasem, další občas protahovali křídla nebo otřepávali vodu z peří, když se vraceli s čerstvou rybou. V jednu chvíli jeden z ledňáčků přiletěl s čímsi černým v zobáků. Přes hledáček objektivu se mi to jevilo jako větší druh tesaříka. Po několika drobných stisknutích zobáku však ledňáček usoudil, že tvrdý chitinový krunýř asi nebude to pravé pro jeho žaludek, a tak věc upustil na zem. Až při kontrolování fotek na monitoru jsem však zjistil, že se nejednalo o brouka, jak jsem si původně myslel, ale o splešťuli blátivou, dravou vodní ploštici.

Leďnáčci, stejně jako mnohé další druhy ptáků, mají výborný zrak

Překvapení na závěr

K dalšímu překvapení došlo v samotném závěru setkání. Bylo už po sedmé hodině večer, cesta domů dlouhá, a tak jsem se rozhodl, že pomalu sbalím své věci. Když jsem ze sebe zrovna odhodil maskovací sítě, přiletěl ledňáček a usedl na větev. Seděl tam, a to i přesto, že se na mě díval ze vzdálenosti několika metrů! Nehýbal jsem se, jen jsem nechtěl uvěřit, že tento živočich není tak plachý, jak jsem si do té doby myslel. Po chvíli k němu přiletěl ještě další, takže teď už to nebyl jen jeden, ale dva ledňáčci, kteří seděli jen několik málo metrů ode mě. Vzájemnou krátkou chvilku přerušila až volavka, která znenadání vletěla mezi stromy, směřující přímo k ostrůvku. Když mě spatřila, lekla se a odletěla pryč. Kromě sebe ale vylekala také ledňáčky, kteří s rychlým, asi čtyřikrát opakovaným a přerušovaným hvizdem odletěli do bezpečí. Bylo zajímavé sledovat ledňáččí chování, bylo zajímavé sledovat proměňující se světlo nad hladinou. Nečekané a improvizované s mnoha překvapeními, právě takové bylo setkání s ledňáčky, hbitými dravci od zelených toků.

Je tam, vidím ji!

Tak už jsem tady...

Ledňáček je zdatný lovec, který dokáže za den spořádat notnou dávku drobných rybek

Vodní druh ploštice, splešťule blátivá, může ve tmavé vodě zdánlivě připomínat rybu; ledňáček ji však zanedlouho upustil bez dalšího zájmu

Připraven k lovu

A mám ji!

Facebook Twitter Linkuj Google Digg Delicious

Komentáře k článku

Zbývá  500  znaků
05.07.2013 (15:13)
Kamil:
Jsem rád, že se někomu fotky a snad i článek líbí. Díky za názor, ať je jakýkoli.
05.07.2013 (14:53)
Michal Mašík:
Ahoj,čekal jsem netrpělivě na článek a hlavně na fotky. A musím říct, že se několik fotografií opravdu povedlo. U mne vedou 1,2,3,5,8,9,10 a 12. Pěkné.