Dlouho jsem přemýšlel, jak vlastně povídání o Novém Zélandu začít. Po téměř ročním pracovním pobytu v této zeleně vyhlížející zemi, jsem byl svědkem mnoha všedních i nevšedních zážitků, a i přesto, že na focení jsem neměl tolik času, jak by se možná mohlo zdát, v následujících dvou úvodních článcích se postupně pokusím shrnout mé osobní zkušenosti o obecných věcech, a později také, jak jinak, přidat i nějakou tu fotografii a povídání o živočiších, které jsem měl možnost pozorovat dělší dobu z blízka.
Nový Zéland, země, která v posledních letech vstoupila do popředí zájmu zejména díky filmům známým z pláten kin a dobré propagaci kolem cestovního ruchu, z nenadání oslovila i mě. Stalo se to zhruba před dvěma lety, když jsem zjišťoval informace o této lákavé zemi na internetu, jakožto možnosti vyjet na delší dobu za hranice našeho státu. Vízum bylo možné si vyřídit docela snadno a rychle, a tak po spuštění a menším zaběhnutí webových stránek nezbývalo nic víc, než se vydat na cestu.
Není vše zelené, co se zdá
Nový Zéland si mnoho lidí v posledních letech vysnilo jako zemi zaslíbenou, zelenou, čistou, přívětivou pro cestování i životní prostředí, bez omezení. Stručně řečeno není tomu vždy tak. Odpadky v lesích i u řek najdete stejně tak na Novém Zélandu jako v Česku, i když tomu nejspíš nebude v tak velké míře jako u nás.
Hlavním problémem pro cestovatele ze Střední Evropy, kteří jsou zaměřeni na poznávání přírody a pěší turistiku, jsou ohrady. Všudypřítomné ploty lemují nejen soukromé pozemky v obcích či na jejich okrajích, ale často i mimo ně, desítky kilometrů vzdálené mimo obce. A musím říct, že tuto záležitost bych jedním slovem nazval jako frustrující.
Mořské resp. oceánské útesy s ploty zasazenými při jejich okrajích nejsou také žádnou výjimkou. I když jsou sice nízké, sahají přibližně do pasu a překonat tyto by jistě nebyl žádný problém, doporučit se to zcela jistě nedá, pokud si člověk nechce koledovat o zbytečné problémy. Na druhou stranu není vždy zřejmé, jestli cesta, která soukromý pozemek protíná, a je značená v mapě jako povolená, začíná opravdu na daném místě či nikoli. Jak už jsem se totiž také přesvědčil, na jedné straně nebylo žádné upozornění pro danou cestu a na straně druhé, o několik kilometrů dál, byla cedule, která upozorňovala na trek přes soukromý pozemek.
Dobytek, kam jen se člověk podívá
Omezení, o kterých jsem se zmínil, se z velké části týkají zemědělství. Ovcí a krav je tu tolik, že mnohonásobně převyšují počet obyvatel, takže dobytek zahlédnete nejspíš každý den na okolních, zeleně vyhlížejících kopcích. Kromě rezervací zasvěcených přírodě je tak téměř každý pozemek široko daleko v soukromých rukou a cestování po lesích či loukách, na které jsme zvyklí od nás z Česka, patří spíš do kategorie z říše snů. Políček do tváře nejednoho cestovatele, zaměřeného na volnější styl pohybu, je to poměrně solidní. Já osobně jsem se s tím vlastně po celou dobu pobytu na Novém Zélandu vyrovnával jen velmi těžko. Můžete jít do parku, můžete navštěvovat treky (značené trasy, určené pro poznávání přírody), žít a pohybovat se ve volné přírodě na místech, která jsou k tomu striktně určena, pokud je toto to pravé pro vás. Ale pokud se chcete někam jen tak posadit na louku nebo si zajít do menšího lesa na procházku, který se ukazuje na nedalekém obzoru a často se zdá jako přístupný, tak na to můžete spolehlivě a velmi rychle zapomenout. Ploty jsou doslova všude a časem se vám o nich nejspíš bude i zdát.
Toto také vždy neplatí jen o typicky soukromých pozemcích, které zmiňuji. Některé pláže a rezervace resp. části těchto oblastí mohou být, a také tu a tam jsou, součástí soukromých pozemků. Jedná se zejména o přístupové cesty do těchto oblastí, které protínají soukromé pozemky, vedoucí do rezervací. Stalo se mi např., že v ústí cesty k pláži byl zákaz vstupu bez udání doby tohoto zákazu, a to z důvodu chovu ovcí. Jestli majitel ceduli s přibitou deskou odstraní včas či komunikuje s orgány příslušnými ohledně tohoto zákazu, to zůstává věcí, o které se dá pouze spekulovat. Rozhodnutí a daná rizika z toho, zdali překročíte danou mez, i když po značené cestě, často posazené jak jinak než mezi ploty, proto už zůstává jen na vás.
Botanický ráj, hmyzí souš
Nový Zéland se z pohledu botaniků dá označit rajskou zahradou. Různých druhů rostlin je tu nepřeberné množství. Pro zájemce o hmyzí říši ale Nový Zéland určený rozhodně není. Nejběžnějším, květy opylujícím hmyzem je pravděpodobně čmelák, jehož přítomnost můžete v menší či větší míře zaznamenat na mnoha místech. Proto je docela silným kontrastem, když vidíte spoustu kvetoucích rostlin, na nichž se vůbec žádný hmyz nenachází, zatímco u nás můžete na kvetoucích rostlinách napočítat mnoho druhů včel i much, včetně dalších hmyzích zástupců. O brouka nezavadíte celé týdny a z dalších hmyzích zástupců, jako jsou například ploštice, kobylky, vážky či motýli, můžete tyto často napočítat na prstech jedné ruky, i když je léto v plném proudu. Literatura Nového Zélandu, které jsem něco také prolistoval v tamních knihovnách, jak se zdá, toto jen potvrzuje.
Digitalis purpurea
Acanthoxyla prasina
Když ohně září
Dlouhou dobu mi vrtalo v hlavě, jak je vlastně možné, že na mnoha místech Nového Zélandu téměř chybí hmyz a další druhy živočichů. Občas, zejména v začátku mého pobytu, mi připadalo, že to je jen nějaký zlý sen, že toto zkrátka není možné, protože podmínky mírného klimatu na Novém Zélandu jsou pro život mnoha živočichů téměř ideální. Realita skutečnosti je ale nemilosrdná.
Pyronota festiva
Xanthocnemis zealandica
Původní Nový Zéland, jak ho objevili cestovatelé a první přistěhovalci, zejména Evropané z Irska, Skotska a Anglie, byl zemí zelenou v tom nejlepším slova smyslu. Na většině míst se nacházely staré pralesy, které se vyvíjely po tisíce let. Žily svým vlastním životem spolu s obyvateli lesa, ptáky kiwi, drobnými ještěry i nepřeberným množstvím hmyzu a dalších živočichů. Jak už to tak ale bývá, člověk čerpal zdroje, tedy dřevo, které používal jako palivo a stavební materiál, což můžeme vidět na většině domů i dnes. Vykácená místa se dále vypálila úmyslně založenými ohni, kde poté dostaly možnost k růstu různé druhy trav, nutné pro masivní chov dobytka. Na těchto vykácených místech dnes můžete vidět pastviny, anebo buš, jak místní nazývají neprostupné kobercové porosty křovin, kde stromy tvoří prakticky jen malé procento z náletových dřevin či ptactvem šířených stromů resp. jejich semen. Tradice kácení lesa a vypalování velkých ploch půdy na některých místech přetrvává do dnes. Když jsem před koncem mého pobytu letěl z Aucklandu do Dunedinu na poslední návštěvu přírody Nového Zélandu, na vlastní oči jsem toto mohl pozorovat jako na dlani. Bylo před šestou večer a do přistání chyběla asi necelá hodina z mého letu, když jsem z kopců pode mnou už z dálky pozoroval stoupající kouř, linoucí se vysoko k nebi. Čím víc jsme se blížili, tím intenzivněji se v šeru zvýrazňovaly tři hořící, na sobě nezávislá ložiska ohňů, nyní již patrně viditelná z výšky několika kilometrů…
Komentáře k článku
Zatím nebyly vloženy žádné komentáře.