Muchomůrka zelená, jedovatá kráska našich lesů

Zřejmě i proto, že houbaření u nás patří mezi velmi oblíbené zájmy, se mnoho návštěvníků lesa již několikrát setkalo s místy běžně až hojně se vyskytující muchomůrkou zelenou (Amanita phalloides). Tato houba, která může zdánlivě připomínat některé z jedlých hub, mezi jedlé určitě nepatří, a to i přesto, že její chuť i vůně je dle výpovědí přeživších konzumentů velmi lahodná.  Právem se totiž řadí mezi nejjedovatější houby světa vůbec, a proto se její konzumace doporučit zcela jistě nedá.

Muchomůrka zelená (Amanita phalloides)

Na muchomůrku zelenou můžeme nejčastěji narazit v listnatých lesích, zejména pod duby, buky či habry, v období měsíců července až října. V raném stadiu je celá plodnice bílá, vejcovitého tvaru, uzavřená, a je ji možné zaměnit např. s pýchavkou či pošvatkou. Plně vyvinutou houbu, jejíž klobouk je nejčastěji zelenožlutý až olivově zelený a někdy i zcela bílý, je možné zaměnit také s dalšími druhy hub, např. žampiony či některými z holubinek, zejména s holubinkou nazelenalou a trávozelenou. Oproti žampionům jsou však lupeny muchomůrky čistě bílé.

Plodnice muchomůrky zelené s již jasně definovatelnými znaky

Okraj klobouku zpravidla lemuje světlejší barva

Silné toxiny, obsažené v muchomůrce zelené, jsou vysoce jedovaté látky. Otrava, kterou způsobují, se projevuje nejčastěji až po delším vstřebání do organizmu, obvykle mezi 12-24 hodinami od požití pokrmu, případně může být tato doba i delší. Příznaky jsou zvracení a průjmy s celkovou nevolností a únavou, trvající až několik dnů. Není-li takto nemocný léčen, dochází zpravidla po mírné a přechodné úlevě k těžkému poškození jater, případně selhání ledvin s následkem smrti. Je-li však zahájen včasný léčebný zákrok, je možné i úplné uzdravení.

Přirozený biotop nečastěji tvoří listnaté lesy

Muchomůrka zelená (Amanita phalloides)

Proto v případě, že si určením nejste stoprocentně jistí, ke sběru ani konzumaci takových hub se v zásadě nikdy neuchylujte a ponechejte je růst na svém původním místě. Některé druhy živočichů se takovými houbami běžně živí, a to bez jakékoli újmy na zdraví. Běžná je také vzájemná výměna některých důležitých látek pro život a růst spolu s vyššími druhy rostlin, ke které dochází přes kořenový systém. I proto je ponechání hub na svém místě velmi důležité.

Barva klobouku je nejčastěji zelenožlutá až olivově zelená

Muchomůrka zelená (Amanita phalloides)

I když si lidé za otravy jedovatými houbami mohou v podstatě sami, anebo se jim houba z důvodu nepoživatelnosti nehodí do jejich košíku, často se v lesích setkávám s opakem v podobě lidského nešvaru, kdy je možné běžně vidět po okolí rozkopané, pošlapané, či jinak vyvrácené houby. Dochází-li k tomu ze strany dětí, je to otázka nápravy spíš pro jejich rodiče. Děje-li se tak ale v důsledku konání dospělých, kteří jsou častějšími návštěvníky lesa, je tento obrázek pouze smutným potvrzením reality a konstatováním, že některým lidským jedincům je cenné často a pouze jen to, z čeho sami mohou vytěžit nejvíce.

Vyvrácených či pošlapaných a jinak zcela zdravých hub bylo možné v okolí nalézt více

Vykopnutá plodnice muchomůrky zelené

Přesto však věřím tomu, že většinu z návštěvníků lesa stále tvoří lidé se zájmem o přírodu, kteří se pokud možno snaží o to, aby původní místo své návštěvy zanechali i po jejich odchodu v co nejlepším možném stavu.

Muchomůrka zelená (Amanita phalloides)

Facebook Twitter Linkuj Google Digg Delicious

Komentáře k článku

Zbývá  500  znaků

Zatím nebyly vloženy žádné komentáře.